Jiří Valoch - text z katalogu Spaces
Snad bych měl hned na počátku zdůraznit, že jsem považoval Lukáše Orlitu za obohacení brněnské výtvarné scény již za doby jeho studií - ukončil je v ateliéru Jiřího Načeradského v roce 2000 a od té doby se jeho soustavnost a originální tvůrčí myšlení ověřily a rozvinuly do té míry, že již patří k nejoriginálnějším mezi mladými českými výtvarníky vůbec. V ateliéru Jiřího Načeradského totiž naprostá většina studentů propadala manýře, různě variující tvorbu pedagoga. Orlita naopak – i když zůstával zakotven ve sféře figurální malby, využíval ji k intelektuální reflexi obrazu jako takového. Od té doby logicky sleduje naprosto autonomní, autentickou problematiku, která jej nejprve vedla k jakémusi postkonceptuálnímu vrstvení několika rovin obrazu, počínaje konfrontací zvolených struktur s geometrií kruhového rastru, buď pravidelného nebo volněji modifikovaného (v početném cyklu Transient Transmutation, 2002 a násl.). Skoro dvoumetrové malby, i svým formátem přesvědčivé, pak byly východiskem k tomu, že mladý umělec postupně interpretoval řazením řady monochromních kruhů figurální témata (P.P.K. 2003 – 2005)…
Postupně objevil, že jazyk geometrie lze identifikovat i v pregnantně zvoleném reálném motivu – to již vzbudil veřejný zájem malbami velkých formátů, které nás jednoznačně přesvědčovaly, že také neosobní hyperrealistické zobrazení pregnantně zvolených detailů architektury, mostů, podjezdů, garáží atd., nejprve vyfotografovaných a potom převedených do neosobní hyperrealistické malby, může být jednou z nových cest, jak vnést do užívání jazyka geometrie vlastní sémantiku. A není nezajímavé, že tato zkoumání shodou okolností realizoval jako součást internacionálně prezentovaného a některými kurátory jako velice podstatné vnímané renouveau hyperrealismu. To bylo první Orlitovo zralé tvůrčí údobí, tak svébytné, že u něj mohl spokojeně setrvávat a sklízet první veřejná uznání … O to více mne potěšilo, že on učinil pravý opak – jakmile tuto problematiku shledal ze svého pohledu za vyčerpanou, zobecnil ji na ryzí geometrický základ prostorových průniků a průhledů a jejich autonomní barevnou interpretaci, vycházející jak z vědomí možnosti současného odkazování k op artu, vnímanému již jako součást dějin pozdní moderny, ale zároveň jako nalezení nové, živé podoby malby samotné – neboť Lukáš Orlita patří k těm, kdož v mladé generaci usilují o stvrzení oprávněnosti malby tady a dnes, protože jsou přesvědčeni, že jde o příliš významný kulturotvorný fenomén, než aby ji bylo možno definitivně zavrhnout jako neaktuální médium. Tak přispívá k vyrovnávání vztahu mezi novými médii a těmi nejklasičtějšími, právě když je uplatňuje v nové, živé artikulaci ... Proto je, myslím, pro odbornou i laickou veřejnost již důležité, aby byla dosavadní tvůrčí cesta tohoto zajímavého umělce, vybaveného ve vzácné rovnováze jak schopností přesné intelektuální reflexe, tak ryzí malířskou senzibilitou, dokumentována jeho prvním samostatným katalogem, který vám předkládáme …
Umělec nyní s velikým zaujetím dál objevuje různé varianty svých reflexí op artu i podoby zkoumání malířsky formovaného iluzivního prostoru jako vymezování přítomného a nepřítomného, temná místa zůstávají trochu tajemná, i když jsou artikulována strukturami pestře vedle sebe řazených pruhů nebo linií – ovšem vždycky si uvědomíme, že umělce nezajímá neosobní přísná rýsovaná artikulace geometrických pruhů, jako by tomu bylo u klasického op artu - svůj hravý posun, umožněný jistě i zkoumáním variant na počítači, demonstruje svou vlastní prezentací individuálně, „rukopisně“ malířsky zformovaných detailů, záměrnou, programovou hrou s odlišnostmi od neosobního traktování a tedy uplatněním jedinečnosti určitých malířsky artikulovaných detailů skoro u každé linie nebo jejich konkrétních sestav. Tak je hra s op artem u Lukáše Orlity skutečně dnešním přístupem, který de facto přijal postmoderní poučení i postmoderní situaci vůbec a uplatnil je ve sféře, jež je mu bytostně blízká a přitom nová, aktuální, živá … A tak znovu stvrdil i trvalou přítomnost a aktuálnost užívání jazyka geometrie v dnešním, tolik změněném kontextu -vždyť je to linie tvorby, uplatňující se vždy v nových podobách již vlastně po celé století.