Panečku, to je dřina!

19.07.2010 15:56

Spěváčkovy plaché můzy

Nenechte se mýlit, ale všichni výtvarníci nežijí jen bohémským životem, Také návštěva u brněnského výtvarníka Jana Spěváčka nás přesvědčila, že příprava každé výstavy je plná dřiny a odříkání. „Ještě mi přidržte to plátno, ale opatrně a hned se vám budu věnovat,“ vítá nás ve svém ateliéru malíř s úsměvem. „Už za dva dny musím „pověsit“ výstavu a to nepočká.“

Jste asi v pěkném kolotoči. A zdá se,že kromě správného držení štětce se musíte někdy dobře ohánět i kladivem…

To si málokdo uvědomuje, ono jenom napnout správně plátna, naklížit, našepsovat, izolovat, dodržovat technologie, je tuhý zápas s hmotou. Je toho dost co musíte zvládnout. Zároveň musíte být sobě dobrým manažerem. Psát žádosti o výstavní termíny, plnit daňové povinnosti a při cenách materiálu vyjít s nejistým příjmem. A to jsme se zatím nedostali k problémům samotné malby a potřebné inspirace. Přes všechnu úmornou snahu nedonutíte éterické můzy k sexuálním výkonům, ale dosáhnete maximálně polibku. Chce to navíc odvahu a být pokud možno na inspirace dobře materiálně a psychicky připraven. Potom se na vernisážích teprve můžete tvářit romanticky.

A cítíte se být dobře připraven? V nedávné době proběhla v galerii BRNO výstava vašeho profesora akad. malíře Jiřího Načeradského.

Profesor Načeradský nás nepřipravoval jen z malířské stránky, ale byli jsme nekompromisně usměrňováni do reality života. Což je na výtvarných školách spíše výjimkou. Ale dobří pedagogové vám umožní nahlédnout do života jako takového. Do jeho širokých souvislostí, hodnot a tradic, tedy podstatné části každého z nás. Skrze tuto zkušenost se i my začleníme do vývoje tvorby a díla tak získají na věrohodnosti. Vlastně svým způsobem řešíme podobná témata. Tím jsou si všichni výtvarníci současníky, jak profesor říkával.

Asi na vašeho pana profesora rád vzpomínáte…

Ani nemusím vzpomínat. Vždycky, když maluji mívám pocit, jako by Načeradský posedával za mnou, pokuřoval doutníček, jedl čokoládové bonbóny a pokyvoval hlavou „Dobře pane Spěváčku, konečně to děláte dobře.“ Ale s těmi pochvalami to bylo ve škole spíše naopak… Cítím svého profesora za každou svou linkou, či tahem štětce… I v tom může být ta výtvarnická nesmrtelnost. Můj vztah k němu by se dal charakterizovat jako veskrze rodinný. Přestože svoji nepřehlédnutelnou a přirozenou autoritou, oblekem, příkladným knírem budil dojem profesora z doby Rakousko-uherské monarchie.

To ve mně probouzí pocit tísně spojené s důkladnou přísností…

Měla však své opodstatnění. Přinutila mně ke svědomité práci. A tento zvyk je to, o co se můžu v životě opřít Ve své profesorské roli byl Načeradský nekompromisní, což mělo za důsledek, že to, za čím si člověk chtěl stát, si musel vybojovat a svůj výtvarný záměr podložit patřičným množstvím obrazů a skic. Přísná pravidla a omezení slouží k tomu, aby si student vybojoval sám sebe. Paradoxně se tak dopracuje k vnitřní svobodě a teprve poté pocítí tu pravdivost a požehnání, že kápl na to pravé. Teprve poté ví, kterak hranice správně a po svém překračovat.

A je zkrátka osobností schopnou nést svou kůži na trh. Někdy se mně ale zdá, že mladí výtvarníci chtějí být uměleckou osobností za každou cenu.

Jistě. To vede často k přetvářkám a křečovitosti v jejich tvorbě. Skutečné osobní téma souvisí se sebepoznáváním. To logicky vylučuje jakoukoliv lež a citlivý divák to určitě pozná. Výtvarničina je experiment na poli vlastního vnímání. Ta jakási nezávislost nám má umožnit být citliví. Všímat si a zprostředkovávat to, co může unikat běžným smyslům. Takhle se dá přistupovat k naší práci i se zodpovědností.

Za čtenáře Šance Vám přejeme mnoho úspěchů.

Za rozhovor děkuje Boris Šesták