Robert Janás - text z katalogu Spaces
12.11.2010 13:42
Lukáš Orlita patří mezi absolventy malířského ateliéru Jiřího Načeradského, který kolem roku 2000, kdy Orlita končil svá studia, představoval vlajkovou loď brněnské Fakulty výtvarných umění a dodával na brněnskou výtvarnou scénu elitu nastupující malířské generace.
V rané tvorbě se Orlita soustředil na hyperrealistické a fotorealistické formy zobrazení. Vesměs se nevěnoval figurativní malbě, ale zaměřil se na vylidněné městské scenérie továren, stavenišť a především mostů, které tématicky výrazně ovlivnily i pozdější autorovu tvorbu. I když absence lidských postav mohla vést k strojově chladnému vyznění obrazů, dokázal malíř s velkou citlivostí pro barvu a světlo vnést do obrazů sugestivní atmosféru. Fotorealistické snahy přivedly Orlitu v obrazech lesních sběračů borůvek i k experimentování s pojetím ve stylu Gerharda Richtera, kdy fádní záběry připomínající snímky z kompaktního fotoaparátu ozvláštnil rozostřením objektivu. Richterovský experiment zůstal ale pouhou epizodou a nic nezměnil na tom, že vrchol Orlitovy realisticky zaměřené tvorby představují malby mostních konstrukcí. Rok 2002 znamenal zásadní zlom v autorově uměleckém vývoji. Zúčastnil se skupinové výstavy Germinations 13 pořádané v Ecole Nationale Supériuere des Beaux–Arts v Paříži, kde se měl na vlastní oči možnost setkat se současným francouzským uměním. I když současnou světovou malbu ovládá figurace, Francie stále představuje zemi zaslíbenou abstrakci. Souvisí to se skutečností, že se Paříž stále nemůže vyrovnat ze skutečností, že v polovině 20. století ztratila pozici hlavního města světového malířství ve prospěch New Yorku a posléze Londýna. Odvolává se proto k době, kdy pozici světové umělecké metropole ještě měla, době, kdy světu vládlo abstraktní umění a poslední francouzský malíř globálního významu Yves Klein. Tato francouzská zahleděnost do sebe ale v Paříži otevírá neomezený prostor pro rozvoj nejrůznějších forem abstraktní malby, jemuž by v Londýně nebo New Yorku nemohla být věnována taková pozornost. Pařížské okouzlení abstrakcí bezprostředně podnítilo zásadní změnu v Orlitově tvorbě. Z přesvědčeného hyperrealisty se stal zapálený abstraktní umělec. Od roku 2002 vytvářel malby, jimž dominoval cyklus Transient transmutation. Reálné předměty denní potřeby transformoval na plátně do zahuštěných shluků, které se měnily ve složité abstraktní struktury. Propracoval se tak k vlastní paralele amerického abstraktního iluzionismu, kde se modely z reálného světa zcela mění v abstraktní formy, které si však zachovávají prostorovou trojrozměrnost. Zahuštěná kompozice získala vnitřní rytmus odrážející v malířské formě techno hudbu přelomu století. Intenzitu výtvarného vjemu podpořil Orlita akrylovými fluorescenčními barvami, které obrazům ve tmě dodaly další výrazový rozměr. Příklonem k abstrakci ale Orlita definitivně neopustil realistickou větev své tvorby. Od roku 2005 se k realistické malbě vrátil, ale využil z ní už jen jediný tématický prvek, motiv mostů. V obrazech mostů se už ale nesoustředil primárně na barevnou a světelnou atmosféru, ale především na prostorovou kompozici. Ústředním bodem se stalo experimentování se složitými mostními konstrukcemi a jejích malířskou rekonstrukcí pod různými pohledovými úhly. V této tvůrčí fázi autor už opustil hyperrealistický přístup a snaží se omezit detaily na minimum a soustředit se především na jejich objemy a na precizní prokreslení.
Orlitův návrat k realismu není striktní. V současné tvorbě se paralelně věnuje dvěma proudům, realistickému a abstraktnímu. Oba proudy se nevyvíjejí nezávisle na sobě, ale vzájemně se ovlivňují. Realistické mostní konstrukce převádí Orlita do abstraktní formy založené na výrazných barevných kontrastech rovnoběžných linií, které vyznívají až op-artovým dojmem. Orlitův umělecký vývoj posledních obrazů tak získává podobu hegelovské triády, kdy se abstraktně iluzionistické teze přes realistickou antitezi propracoval k syntezi, která se vrací k abstrakci poté, co vstřebala realistické podněty. Autorova abstraktní tvorba ovšem neskončila transformací mostních konstrukcí. V nejnovějších malbách se původní modely mostů zcela ztrácejí. Jejich struktura se rozvolnila a proměnila ve zkoumání možností trojrozměrného prostoru. V malbách zůstávají jen základní konstrukční prvky, barevně kontrastní rovnoběžné linii, přísně geometrická lineárnost a cit pro prostorovou hloubku. Orlitova malba prochází postupnými proměnami. Jednotlivé vývojové fáze ale spojuje důraz na prostorovost obrazu, snaha o výrazné zahuštění kompozice, pravidelný rytmus a zájem o výrazné barvy, které se podřizují kompozičním záměrům. Orlita je racionálním typem malíře, u nějž není primární umělecká emoce, ale úsilí o perfekcionalistickou konstrukci obrazu.
V rané tvorbě se Orlita soustředil na hyperrealistické a fotorealistické formy zobrazení. Vesměs se nevěnoval figurativní malbě, ale zaměřil se na vylidněné městské scenérie továren, stavenišť a především mostů, které tématicky výrazně ovlivnily i pozdější autorovu tvorbu. I když absence lidských postav mohla vést k strojově chladnému vyznění obrazů, dokázal malíř s velkou citlivostí pro barvu a světlo vnést do obrazů sugestivní atmosféru. Fotorealistické snahy přivedly Orlitu v obrazech lesních sběračů borůvek i k experimentování s pojetím ve stylu Gerharda Richtera, kdy fádní záběry připomínající snímky z kompaktního fotoaparátu ozvláštnil rozostřením objektivu. Richterovský experiment zůstal ale pouhou epizodou a nic nezměnil na tom, že vrchol Orlitovy realisticky zaměřené tvorby představují malby mostních konstrukcí. Rok 2002 znamenal zásadní zlom v autorově uměleckém vývoji. Zúčastnil se skupinové výstavy Germinations 13 pořádané v Ecole Nationale Supériuere des Beaux–Arts v Paříži, kde se měl na vlastní oči možnost setkat se současným francouzským uměním. I když současnou světovou malbu ovládá figurace, Francie stále představuje zemi zaslíbenou abstrakci. Souvisí to se skutečností, že se Paříž stále nemůže vyrovnat ze skutečností, že v polovině 20. století ztratila pozici hlavního města světového malířství ve prospěch New Yorku a posléze Londýna. Odvolává se proto k době, kdy pozici světové umělecké metropole ještě měla, době, kdy světu vládlo abstraktní umění a poslední francouzský malíř globálního významu Yves Klein. Tato francouzská zahleděnost do sebe ale v Paříži otevírá neomezený prostor pro rozvoj nejrůznějších forem abstraktní malby, jemuž by v Londýně nebo New Yorku nemohla být věnována taková pozornost. Pařížské okouzlení abstrakcí bezprostředně podnítilo zásadní změnu v Orlitově tvorbě. Z přesvědčeného hyperrealisty se stal zapálený abstraktní umělec. Od roku 2002 vytvářel malby, jimž dominoval cyklus Transient transmutation. Reálné předměty denní potřeby transformoval na plátně do zahuštěných shluků, které se měnily ve složité abstraktní struktury. Propracoval se tak k vlastní paralele amerického abstraktního iluzionismu, kde se modely z reálného světa zcela mění v abstraktní formy, které si však zachovávají prostorovou trojrozměrnost. Zahuštěná kompozice získala vnitřní rytmus odrážející v malířské formě techno hudbu přelomu století. Intenzitu výtvarného vjemu podpořil Orlita akrylovými fluorescenčními barvami, které obrazům ve tmě dodaly další výrazový rozměr. Příklonem k abstrakci ale Orlita definitivně neopustil realistickou větev své tvorby. Od roku 2005 se k realistické malbě vrátil, ale využil z ní už jen jediný tématický prvek, motiv mostů. V obrazech mostů se už ale nesoustředil primárně na barevnou a světelnou atmosféru, ale především na prostorovou kompozici. Ústředním bodem se stalo experimentování se složitými mostními konstrukcemi a jejích malířskou rekonstrukcí pod různými pohledovými úhly. V této tvůrčí fázi autor už opustil hyperrealistický přístup a snaží se omezit detaily na minimum a soustředit se především na jejich objemy a na precizní prokreslení.
Orlitův návrat k realismu není striktní. V současné tvorbě se paralelně věnuje dvěma proudům, realistickému a abstraktnímu. Oba proudy se nevyvíjejí nezávisle na sobě, ale vzájemně se ovlivňují. Realistické mostní konstrukce převádí Orlita do abstraktní formy založené na výrazných barevných kontrastech rovnoběžných linií, které vyznívají až op-artovým dojmem. Orlitův umělecký vývoj posledních obrazů tak získává podobu hegelovské triády, kdy se abstraktně iluzionistické teze přes realistickou antitezi propracoval k syntezi, která se vrací k abstrakci poté, co vstřebala realistické podněty. Autorova abstraktní tvorba ovšem neskončila transformací mostních konstrukcí. V nejnovějších malbách se původní modely mostů zcela ztrácejí. Jejich struktura se rozvolnila a proměnila ve zkoumání možností trojrozměrného prostoru. V malbách zůstávají jen základní konstrukční prvky, barevně kontrastní rovnoběžné linii, přísně geometrická lineárnost a cit pro prostorovou hloubku. Orlitova malba prochází postupnými proměnami. Jednotlivé vývojové fáze ale spojuje důraz na prostorovost obrazu, snaha o výrazné zahuštění kompozice, pravidelný rytmus a zájem o výrazné barvy, které se podřizují kompozičním záměrům. Orlita je racionálním typem malíře, u nějž není primární umělecká emoce, ale úsilí o perfekcionalistickou konstrukci obrazu.