Jan Spěváček
Převážná část Spěváčkova malířského úsilí souvisí s krajinomalbou. Kladením důrazu na řemeslnou amalířsky bravurní techniku zpracování potvrzuje vztah k starším mistrům, rozvíjí jej však současným způsobem, poučen například abstraktním expresionismem nebo tradiční čínskou malbou. Významnou měrou vstřebává i duchovní rozměr minimalismu. V jeho díle můžeme najít styčné body filozofie křesťanské s filozofiemi východními, převážně buddhismem. Důležitým článkem jeho práce je uplatňování sebereflexe a sebeanalýzy, vědomé přehodnocování pocitových impulsů, což ovlivňuje výrazně koncepční cykly. V devadesátých letech se věnoval vodním hladinám, které měly navozovat klid a meditativní ladění. Hladiny byly symbolické. Autorovou snahou bylo nořit se do nitra bytosti a skrze transcendenci vjemu pochopit poselství této inspirace. Tuto cestu do středu bytosti uplatnil též na přelomu tisíciletí. V cyklu se symbolem slunečnic, nazvaném „Jiné hlavy“, redukoval smyslovou formu ve prospěch koncentrované duchovní složky použitím převážně minimalistických prostředků. Výrazným ponaučením mu byl vliv japonských zenových zahrad. Energetické vyznění jeho posledních obrazů je výzvou, pramenící Všechny cykly, kterými se zabýval, směřují dříve či později Spěváček si přestává klást verbální otázky, ale začíná otázky nahlížet. A komplexnost tohoto obrazového vnímání a tázání se je