Vernisáž – Orlita 1
Dobrý večer dámy a pánové, dovolte mi, abych několika slovy uvedl dnešní vernisáž malíře a mého kamaráda Lukáše Orlity.
Při jedné z mnoha našich debat mi Lukáš řekl, že do svých obrazů chce dostat energii, kterou cítí vyzařovat z tibetských mandal. Toto je jistě dosti odvážné prohlášení, na jehož naplnění nemusí stačit jeden celý život.
Vím, že fráze „Cesta je cíl“ je poněkud vyprahlá a otřepaná, ale určitě pravdivá v tom smyslu, že pokud máme potřebu hledat, objevovat a tvořit, tak žijeme. Ještě před deseti lety bych si nedovolil nahlas vyslovit myšlenku, že určité zákonitosti kvantové fyziky vnímám jako funkce a obrazy, které jsou generovány hlubšími vrstvami našeho vědomí. Dnes již s touto myšlenkou vědci pracují.
Tam kam naše civilizace vstupuje pomocí urychlovačů částic, elektronových mikroskopů a podobných zařízení, tam východní kultury a jejich myslitelé pronikali pomocí meditace a práce s mentální energií. Prolnutí těchto zdánlivě neslučitelných a odlišných světů se může stát novým impulzem a zdrojem energie pro naši poněkud unavenou civilizaci.
Tak o tom všem a ještě spoustě dalších věcí jsou Lukášovi obrazy. Přátelé hledejte, protože nachází jenom ten, kdo hledá.
Děkuji vám za pozornost a přeji příjemný večer.
Vernisáž – Orlita 2
Dobrý večer dámy a pánové,
Dovolte mi, abych několika slovy uvedl dnešní vernisáž malíře Lukáše Orlity.
Abych se dostal k Lukášovi, musím začít od Adama. Tím Adamem je pro mě Federico Diáz, respektive dle mého názoru dvě jeho důležité myšlenky.
První myšlenka říká asi toto, cituji: „cyberobjekt - to je objekt vytvořený ve virtuálním prostoru, je objekt imateriální. Může existovat v různých verzích pohledu a v různých variacích. Tento imateriální virtuální objekt je ORIGINÁLEM.
Pokud tento zmiňovaný cyberobjekt vytvoříme v reálném světě, tedy ho zhmotníme, jedná se o pouhou jeho REPRODUKCI.“
Pro sebe z této myšlenky odvozuji, že virtuální svět a jeho význam je stejně reálný jako svět hmotný.
Druhá z myšlenek, které jsem zmiňoval říká: "Umění je analogon vědy, avšak nevíme, co je modelem čeho.“
Já si dovolím doplnit: hluboko v lidském nevědomí je jakési ohnisko, ze kterého vyvěrá ona tvůrčí energie, která se manifestuje ve všech sférách lidské činnosti.
Tento tajemný, běžným vědomím nedosažitelný bod má ještě tu vlastnost, že emoce, tvar a význam jsou zde jedno a totéž.
A tady se dostáváme od Adama k Lukášovi. Jeden z nejvýznamnějších českých vědců a myslitelů Zdeněk Neubauer použil asi jako první termín „Způsoby prostoření“. Já doplním - způsoby prostoření virtuálních prostorů.
Jenom ten, kdo viděl Lukáše při práci v ateliéru pochopí, jaká mravenčí práce v oblasti duševní, myšlenkové i v rovině vlastní realizace se za každým obrazem skrývá, kdy je promýšlen každý detail, každý vztah barvy, stínu a tvaru.
Domnívám se, že na této úrovni se práce stává meditací a meditace prací.
Je to jakési mapování funkcí a vztahů, které mohou nastat v prázdném prostoru, ale také nemusí. Třeba jenom z toho prostého důvodu, že jsme neudrželi dostatečnou míru koncentrace.
Nevím jak ostatní, ale já Tvoje obrazy, Lukáši, k životu potřebuji. A proto končím slovy: Hééééj chlape makej.
16.7.10 Kunke Kwasmann
Vernisáž – Orlita 3
Dobré odpoledne dámy a pánové, dovolte mi, abych několika slovy zahájil dnešní vernisáž malířů Lukáše Orlity a Jany Prekopové.
I když Lukášovi zahajuji v krátké době již 3. výstavu, nemám problém objevovat v jeho práci stále nová hlediska, stavy a situace. Povrchní pozorovatel tyto změny nejspíše nezachytí. Přesto jednu Lukášovu citaci musím použít, i když z mých úst již jednou zazněla. Opakuji ji proto, že ji vnímám jako úhelný kámen, nebo jisté ohnisko Lukášovy práce. Ta věta zní. „Do svých obrazů chci dostat energii, kterou cítím vyzařovat z tibetských mandal.“
To je velice zřetelně a jasně definovaný cíl, který je sice umístěn někde v oblasti nekonečna, ale směr cesty je jasný. A taky vím, že Lukáš se svoji pracovitostí má předpoklad tento kurz udržet.
Pokud mám hodnotit Orlitovy obrazy z hlediska jím stanoveného cíle, který jsem výše zmínil, tak to co vnímám u tibetských mandal, které nejsou ničím jiným než mapou, nebo strukturou lidského vědomí, která je jinak neuchopitelná a pouze potenciální, tak Orlitovy obrazy vnímám jako procesující a materializující se energie vložené do našeho časoprostoru a modelované stávajícím paradigmatem. Často mají tyto obrazy svůj středobod, ze kterého se celý prostor rozbalí jakoby při jakémsi velkém třesku a vznikne kompaktní prostor, jenž obsahuje síly, které tento prostor sjednocují a zároveň síly které tento prostor rozkládají, ale vždy v rámci určitého řádu.
Jinými slovy jedna a táž energie tančí podle povahy prostoru ve kterém ji naše vědomí vnímá, nebo zachytí.
5. 12. 2010 Kunke Kwasmann