Jan Spěváček

Převážná část Spěváčkova malířského úsilí souvisí s krajinomalbou. Kladením důrazu na řemeslnou amalířsky bravurní techniku zpracování potvrzuje vztah k starším mistrům, rozvíjí jej však současným způsobem, poučen například abstraktním expresionismem nebo tradiční čínskou malbou. Významnou měrou vstřebává i duchovní rozměr minimalismu. V jeho díle můžeme najít styčné body filozofie křesťanské s filozofiemi východními, převážně buddhismem. Důležitým článkem jeho práce je uplatňování sebereflexe a sebeanalýzy, vědomé přehodnocování pocitových impulsů, což ovlivňuje výrazně koncepční cykly.

V devadesátých letech se věnoval vodním hladinám, které měly navozovat klid a meditativní ladění. Hladiny byly symbolické. Autorovou snahou bylo nořit se do nitra bytosti a skrze transcendenci vjemu pochopit poselství této inspirace. Tuto cestu do středu bytosti uplatnil též na přelomu tisíciletí. V cyklu se symbolem slunečnic, nazvaném „Jiné hlavy“, redukoval smyslovou formu ve prospěch koncentrované duchovní složky použitím převážně minimalistických prostředků. Výrazným ponaučením mu byl vliv japonských zenových zahrad.

Energetické vyznění jeho posledních obrazů je výzvou, pramenící z velkých formátů a sledováním tématické posloupnosti. Spěváček se uchyluje k razantnějším tahům, aby dosáhl maximálního působení a graduje bravuru své malby až na samou hranici sémantického vyjadřování. Protože je Spěváčkovi přirozený vícevrstevnatý přístup, tak není toto „živelné“ nasazení samonosné. Postupně přijímá nahodilost jako výzvu k překročení urputnosti řemeslné malby. Na divákovy smysly tak záměrně působí nejen popisným namalováním vodní hladiny, ale používá vědomě i podprahových materiálních charakteristik. Voda (barva) tedy na plátně opravdu stéká a kde se objevuje na vodní hladině šplouchnutí, tam Spěváček barvu z kelímku opravdu vyšplíchne.

Všechny cykly, kterými se zabýval, směřují dříve či později k meditativnímu vyústění, kde je Spěváček opravdu niterně svůj. Je to místo, kde se z různých pohledů dotýká „uvědomění se“ jako vrcholu projeveného života. Konkrétní životnost v různých formách personifikuje do obrazů s živočichy reflektujícími nastalou situaci. Drobným a často nenápadným živočichům v obraze podsouvá lehce nestandardní chování, čímž pozorného diváka nutí k úvahám. Ať už je to individuální záblesk vědomého činu, například v obraze „Žabí satori“, nebo pudové jednání více jedinců.

Spěváček si přestává klást verbální otázky, ale začíná otázky nahlížet. A komplexnost tohoto obrazového vnímání a tázání se je i způsobem poznávání a odkrývání. Figurální stafáž, která se objevila na jeho meditativních hladinách, je vyjádřením intelektuálních potřeb všech bytostí, jak těch umělých (žlutých kačenek-hraček, jimž přikládáme vědomí), tak přirozeně i původních živých tvorů. Život je zde předkládán jako otázka po dění a smyslu, ale též jako zákonitá tendence a potence tvořícího se vesmíru.