Paralelou k tomu je mi kresba. To magično a mysteriózno mne nepřestává udivovat, když se kresba podaří a z pár linek na papíře na vás kouká živá bytost. Ta živost ale není v dokonalé mimezi a fotografičnosti, jež mnozí považují za jedině dokonalou, ale v poselství linky. Její zdánlivá jednoduchost v sobě poutá prožitek okamžiku a to je stejné jako s tou vírou. Její dokonalost je i v určitých nedokonalostech, to z ní činí živou a lidskou. To chvění je život, omyli ponaučením a ponaučení pokorou. A tím je tato „jednoduchost“ vzdálena jednoduchosti dětské linky. Linka musí být naprosto konkrétní, aby v sobě obsahovala nejen zažitou zkušenost z propracovaných studií anatomie, ale též prostor, světlo, materiál, náladu modelu a daného okamžiku. A z tohoto napětí mezi soustředěním a zažitou spontánností vydá duše výtvarníka tón, který lze označit živým a pravdivým.