Ke kýčařům
Pár slov ke kýčařům, a nejen k nim (21. 3. 2012)
Malíř, který toho příliš mnoho neumí jak po řemeslné stránce, tak po stránce rukopisné, tedy po stránce malířské bravurní zručnosti, je ve svém malířském projevu velmi omezen, a tudíž naprosto nesvobodný.
Je tedy omezen natolik, že si defacto vybírá takové náměty či výtvarné styly, nejlépe abstrakce, ve kterých nebude jeho omezenost na první pohled vidět.
Avšak nás, dlouholeté a neustále se zlepšující praktiky nemůže takový amatér zmást.
Umění neupřímných amatérů je zpravidla naprosto neautentické. Je neautentické už jen tím, že si v malbě vyberou hotovou zkratku (pozdní abstraktní či expresivní dílo, dílo bez „nebezpečného“ realismu), tedy zkratku některých významných malířů, kteří se ke svému typickému stylu propracovávali léty tvrdé, nelehké práce. Jednoduše vykrádají to, co sami neobjevili. Už jen tím kýčařští amatéři dokazují své pokrytectví a bezskrupulóznost.
Pochopím „malíře“ amatéra, který rád maluje, chce něco ostatním sdělovat a je si vědom toho, že toho tolik neumí. A že se běžnému poctivému absolventovi vysoké malířské školy nemůže rovnat.
Ale pokrytecké kýčaře (pozéry) chápat odmítám.
Malba, to není jen něco, co malíř předkládá divákům k jejich estetickému posouzení.
Malba je obrazem malířovy duše.
Proto i obrazy, upřímné obrazy duševně nevyrovnaných či až narušených malířů budou vždy působit opravdověji a krásněji, bez ohledu na to, jestli se laikovi takové obrazy líbí, než vyumělkované a nepravdivé obrazy kýčařů.
Neb „kýčařská lež je lží kýčařovy duše. A nelze-li věřit malířskému výtvoru takového kýčaře, nelze věřit ani jemu osobně.
Neboť každé dílo je přece duší malíře a vylhané dílo může být jen dílem vylhaného kýčaře".